|
||||||||
|
||||||||
|
||||||||
Tit a Nik Jak mne navštívili dva trpaslíci Začínáme od Adama Pár slov o narození Léta válečná Konec války a osvobození První léta po válce První úspěchy a první neúspěchy v umění První roky v míru Léta hledání a poznávání Peníze Závěr Ještě pár slov místo doslovu |
|
Jak mne navštívili dva trpaslíci |
|
|
Bylo to takové zvláštní datum - 2.2.2000. Tři dvojky a tři nuly. Moje žena Irena slavila toho dne své třiašedesáté
narozeniny, takže jsme usínali o trochu později, než jiné dny. Sotva jsem usnul, začal se mi zdát velice podivný sen. V tom snu jsem se probudil v naši ložnici, která je současně galerií obrazů našich nejoblíbenějších malířů. Vše bylo jako jindy, pouze u stolu seděli dva trpaslíci. Často se mi zdávají podivné sny, jsem na to zvyklý. Někdy ve snu létám, jindy potkávám svoje blízké, kteří už odešli z tohoto světa. Proto - i když o trpaslících se mi zdálo poprvé - nijak moc mne to nepřekvapilo. Zdvořile jsme se pozdravili. "Čemu vděčím za vaší návštěvu?", zeptal jsem se. Odpověděl mi ten menší: "Snad abychom se nejdříve představili. Můj bratr se jmenuje Tit a já jsem Nik. A proč jsme tě navštívili? Chtěli bychom o tobě napsat knihu." "Vy umíte psát knihy?" "To nevím, ještě jsme to nezkoušeli. Ale není to vyloučené. A ostatně, i mezi lidmi je spousta těch, kteří knihy psát neumí a přesto je píší." "Tak dobrá", souhlasil jsem, "ale musím se omluvit, kdybych byl věděl, že někoho napadne o mě psát, snažil bych se prožít život zajímavější." Když skončily tyto úvodní formality, začali jsme si povídat. Dlouho jsme si povídali a povídali a trpaslíci Tit a Nik psali a psali, až se mi v tom podivném snu zdálo, že jsem usnul. Když jsem se ráno probudil, vše bylo jako jindy. Je jasné, že po trpaslících nebylo ani památky. Pouze na stole, u kterého předtím seděli, jsem objevil nějaké papíry. Vzal jsem je do ruky a začal číst. Bylo tam napsáno toto: |
|
Začínáme od Adama |
|
| Tit | Bývalo dobrým zvykem, že příběhy začínaly o d Adama. Kdo je tím Adamem v tvém případě? |
| LL | Můj dědeček Adam z otcovy strany. On se sice dle rodného listu jmenoval Jan, ale na oslovení "Adame" byl zvyklý a na Jana nebo Honzu neslyšel. |
| Nik | Víš o něm něco? |
| LL | Převážně z vyprávění, zemřel totiž necelých pět roků po mém narození. Vím o něm pouze to, že byl vysokým důstojníkem v armádě Jeho Veličenstva Franze Josefa I. Někde jsem dokonce slyšel, že byli s císařem kamarádi. Ale možná přeháním. V každém případě se zdálo, že jej čeká skvělá budoucnost. |
| Tit | A nečekala? |
| LL | Nečekala. Přelomem v jeho kariéře byl Silvestr na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tehdy se to mohutně slavilo a víno teklo proudem. Obávám se, že se dědeček trochu přiopil a začal vyvádět hlouposti. Jeho nadřízený - jeho jméno neznám, vím pouze to, že to byl nějaký generál - jej vyzval, aby se ztišil. Dopadlo to špatně. Dědeček si nedal říci, začali se hádat a urážet a nakonec z toho byl souboj na šavle. Dědeček v souboji rozsekl generálovi koleno. |
| Nik | To asi nedopadlo dobře!? |
| LL | Nedopadlo. Následoval trest a vyloučení z armády. |
| Tit | To nemuselo být tak veliké neštěstí, dá se přece žít i bez uniformy! |
| LL | To je pravda, ale byl to jen začátek. Sotva se dědeček vrátil z Vídně do rodné Vídně - to je vesnička na Moravě poblíž Velkého Meziříčí, jeho rodný dům vyhořel a brzy nato jeho rodiče zemřeli. |
| Nik | Určitě se ani potom nevzdal? |
| LL | Dědečkovi bylo něco málo přes třicet let, takže měl do života veliký elán, který ho nikdy neopustil. Oženil se a babičku si vybral skutečně do nepohody. Na dluh si koupili dům ve vsi, který byl poměrně levný, protože tam strašilo a nikdo tam nechtěl bydlet. Těsně předtím tam totiž šílená matka oběsila svou jedinou čtrnáctiletou dceru, protože ji přistihla při masturbaci. A v tom domě jsem se narodil v té místnosti, kde se stala vražda. |
Pár slov o narození |
|
| Tit | Na svoje narození se patrně nepamatuješ, avšak mám tu takový zápisníček, kde je o tom pár poznámek. |
| LL | To si rád poslechnu. |
| Tit | V dubnu roku 1937 jsi byl předvolán před nebeskou komisi a tam ti bylo oznámeno, že se máš narodit. Předsedou té komise byl starý anděl a ten ti navrhl, že by ses mohl narodit ve Vídni. |
| LL | Na to se náhodou pamatuji. Když byla řeč o Vídni, tak jsem byl nadšen. Představoval jsem si město na Dunaji, kde veselá kapela ve dne i v noci vyhrává valčíky a kde se sličné dívky nemohou dočkat chvíle, kdy vyrostu a vyzvu je k tanci. |
| Nik | Takže Vídeň v Československu byla zklamáním? |
| LL | Samozřejmě, po narození jsem brečel jako pominutý. |
| Tit | A to jsi naštěstí nevěděl, že za necelé dva roky obsadí republiku Hitler a brzy začne ta hrozná druhá světová válka. |
| LL | Toto povídání by mělo být trochu odlehčené, neměli bychom tedy válku přeskočit? |
| Nik | Ale proč? Patří to přece k tvému životu. Navíc určitě i tehdy byly světlejší chvilky. |
| LL | Dobře tedy, budeme chviličku válčit. |
Léta válečná |
|
| Tit | První léta okupace si asi nepamatuješ, takže koho to zajímá, tomu doporučíme jiné knihy z té doby. |
| LL | Máš pravdu. Jedna z mých nejstarších vzpomínek je na velkého černého psa, který mě povalil na zem, tím že na mě zezadu skočil a hrozně mě vyděsil. |
| Nik | Kousl tě? |
| LL | Na štěstí to dopadlo dobře, nekousl. Ale přesto jsem se ho potom hrozně bál na rozdíl od našeho Žolíka - to byl pejsek velice nečistokrevný a velice moudrý. Byli jsme stejně staří a v dobách, kdy jsem ještě neuměl mluvit, on jediný mi ve všem rozuměl. Byl mým nejlepším přítelem až do doby, kdy já vycházel v patnácti letech školu a on odešel do psího nebe. To nebe si zasloužil. |
| Tit | V minulé kapitole jsme mluvili o tvém dědečkovi. Co ten dělal v té době? |
| LL | Dědeček se na začátku dvacátého století oženil, jak už jsem se zmínil. S babičkou Marií měli tři syny - Karla,
Stanislava a Jana - mého otce. Nakonec se narodila teta Marie. Ta žije v Moravské Třebové, letos jí bude 89 let.
Strýc Karel zemřel brzy po svém narození. Strýc Stanislav byl vynikajícím hudebníkem - v šestnácti už vedl kapelu,
skládal písničky a zdálo se, že to v hudbě někam dotáhne. Zemřel v osmnácti letech na otravu krve. Můj otec Jan se
dožil 77 roků, maminka ho přežila o dva roky. Bylo nás pět sourozenců, já byl nejmladší. Obě sestry zemřely velice mladé. Bratr Josef zemřel před pár lety na rakovinu, bratr Jaroslav oslaví za pár týdnů své sedmdesáté narozeniny. |
| Nik | K tomu se ještě vrátíme, zatím jsme si chtěli povídat o válečných letech. |
| LL | Dobrá. Ale v té naší zapadlé vísce jsme zpočátku o válce a jejich šílených hrůzách ani moc nevěděli. Pamatuji se spíše, když zemřel dědeček - bylo mi pět let a na tuhé zimy ve čtyřicátých letech, kdy bylo tolik sněhu, že jsme před vchodem do domu měli ze sněhu tunel, kde i dospělí se nemuseli příliš sklonit, aby prošli. |
| Tit | Takže se vám válka vyhnula? |
| LL | Poslední měsíce už ne. Jak německá armáda ustupovala, obsadila i naší Vídeň. Tichou vesnici, kde předtím projelo jedno nebo dvě auta za rok, zaplnilo náhle plno tanků a bojových vozidel. V každém domě byla spousta německých vojáků a důstojníků. V našem domě byla jedna malá světnička, kde po dědečkově smrti bydlela sama babička a větší světnice, kde jsme spali my ostatní. To znamená na jedné posteli my tři synové a na druhé rodiče. Na podlaze asi deset vojáků. S jedním z nich jsme se spřátelili, protože mne vodil na cvičiště a učil střílet z kulometu. Uměl trochu česky, takže mohl spolu s mými rodiči nadávat na Hitlera. |
Konec války a osvobození |
|
| Nik | Do konce války už tedy moc času nechybělo? |
| LL | Osvobození pro nás začalo tím, že jsme nemuseli chodit do školy - ve škole bylo velitelství tamní posádky. Učitel to vyřešil tak, že jsme se scházeli dvakrát týdně vždy u některého sedláka, kde jsme odevzdali domácí úkoly a dostali nové. Náboženství jsme měli na ledě, protože pan farář rád bruslil. |
| Tit | Takže válka jako v operetě. |
| LL | Zpočátku ano, ale konec byl zničující. Ve Velkém Meziříčí vypukla revoluce, ale fašisté byli v převaze a skončilo to tím, že umučili víc než sedmdesát mladých vzbouřenců. Některým obětem nebylo ani šestnáct let, ostatní nebyli o mnoho starší. Druhý den byl letecký nálet, při kterém zahynulo asi 150 civilistů. |
| Nik | Z vaší rodiny přežili všichni? |
| LL | Na štěstí. Kulomet útočícího letadla ustřelil silnou větev lípy před naším domem, ale nám se nic nestalo. |
| Tit | To už bylo před koncem války? |
| LL | Revoluce dva dny a nálet jeden den. Poslední válečná noc proběhla tak, že němečtí vojáci bez boje odešli v deset večer a sovětští přišli ve dvě hodiny ráno. |
| Nik | Takže jste měli radost? |
| LL | My ano, protože jsme neměli v celém domě ani jedny hodinky, pouze velké hodiny na stěně. Kdo měl hodinky, tomu je rudoarmějci sebrali. |
První léta po válce |
|
| Tit | Jaké jsou tvé vzpomínky na první léta po válce? |
| LL | Poměrně neradostné. Bylo to období, kdy nebylo co jíst, nebylo čím zatopit v kamnech a nebyla petrolej na svícení. Všude se povalovala spousta nábojů a nevybuchlých granátů. Jeden z nich našli dva moji kamarádi, bratři Láďa a Pepík. Donesli ho domů a pozvali mne, abych se přišel podívat, co našli. V tu chvíli mne však zavolala moje matka k obědu. Sotva jsem odběhl asi patnáct metrů, ozval se výbuch. |
| Nik | To určitě explodoval ten granát? |
| LL | Ano jednomu to utrhlo ruku, druhý byl také vážně zraněn, avšak oba to přežili. Mnohokrát jsem si představoval, co by se stalo mě, pokud bych náhodou neodešel. |
| Tit | V té době také odešli tvoje teta a strýc do pohraničí. |
| LL | Ano, do Kunčiny u Moravské Třebové. Tam ale přijetí nebylo nejlepší. V té době museli původní němečtí obyvatelé odejít z pohraničí. Zlí lidé tehdy vyhnali jednu německou rodinu z jejich domu na zahradu a těhotná žena zemřela na následky podchlazení. Strýc a teta, kteří se to druhý den dověděli, se těch ubožáků ujali a vzali je do svého domu. Za to je později z toho domu vyhnali a výměnou jim dali polozřícený dům na konci vsi. Strýc byl však šikovný zedník, dům opravil a zvelebil. V té době už byli u moci komunisté a zakládali násilím zemědělská družstva. Strýc a teta odmítli podepsat přihlášku do družstva, tak je opět vyhnali z domu a opět začínali od píky. |
| Nik | Pozoruji, že se nám moc nedaří udržet veselý tón této knihy. Zkusme najít lepší námět! Co tvůj vztah k umění? |
| LL | Pravděpodobně jsem odjakživa miloval hudbu, asi to mám po strýci Standovi. Malovat jsem začal brzy, problém byl s nedostatkem papíru. Kreslil jsem na sáčky od cukru a soli, nejdřív slabě a potom přes to silněji jiné kresby. Bez problémů to bylo, když napadl v zimě čerstvý sníh, to se to kreslilo! V té době jsem rád četl dobrodružné knihy, takže ve sněhu vznikaly k nim "ilustrace". |
| Tit | Myslím však, že jsi nekresli pouze do sněhu. To by mohla být další kapitola. |
První úspěchy a první neúspěchy v umění |
|
| LL | Začínal jsem velkým úspěchem. Tři roky po sobě jsem vyhrál okresní soutěž žactva. Bylo to ve třetí, čtvrté
a páté třídě. Jako první cenu jsem vyhrál vždy knihu. Všechny tři knihy však odnesl čas a další jsem už vyhrát
nemohl, protože tato akce skončila, byl jsem tedy vítězem posledním. V té době jsem se doslechl o jistém Leonardu da Vinci, který byl umělcem všestranným. Chtěl jsem být také všestranným umělcem, tak jsem složil symfonickou báseň a napsal později ve třinácti letech - dvě divadelní hry. Naštěstí mou skladbu nikdy nikdo nehrál a tak nikdo neohluchl a divadelní hry dopadly ještě hůře. Byl jsem napaden, že tam nikde nechválím soudruha Stalina, což byla tehdy povinnost. Poslal jsem totiž obě divadelní hry do redakce nějakého svazáckého časopisu, aby našli - jak jsem si naivně myslel, nějaké divadlo v Praze, kde na moje dílo čekají. Místo toho jsem z redakce dostal přísný dopis, který mne vyléčil navždy z touhy stát se socialistickým dramatikem. |
| Nik | O čem to tehdy bylo? |
| LL | To se už nepamatuji, ale v té době asi o partyzánech. |
| Tit | Ty jsi znal nějaké partyzány? |
| LL | Prvního partyzána jsem poznal už ve válce. Byl to šikovný krejčí a chodil tajně k nám do domu šít, naši měli kvalitní šicí stroj. Mou povinností bylo hlídat, aby ho nepřekvapila německá kontrola. Těch ve válce chodilo hodně a hledali právě partyzány a uprchlíky z práce v Říši. Další partyzány jsem poznal až po válce, kdy se mohli ukázat na veřejnosti. Můj otec pomáhal manželovi jedné zastřelené partyzánky vykopat hrob v lese a pohřbít ji na hřbitově v rodinné hrobce a za to dostal pro maminku její krásné šaty. |
| Nik | Takže už jsme po válce, takže kapitola: |
První roky v míru |
|
| Tit | První roky po válce byly asi plny nadějí? |
| LL | Ano, většina lidí doufala, že odsunem Němců skončí národnostní problémy a budováním sociální společnosti
skončí vykořisťování proletariátu. Brzy ovšem nám všem - tady bych se opravil - nám některým, začala vadit zbytečná krutost, se kterou bylo nakládáno se Sudetskými Němci, ale i to, že se do vedení státu dostali lidé primitivní, kteří dělali chybu za chybou. Mně bylo tehdy osm let, takže jsem nedokázal tyto věci posoudit, ale pozorně jsem poslouchal dospělé, kteří měli u mne autoritu a kterým jsem věřil. |
| Nik | A u vás v rodině? Tvoji rodiče přece volili komunisty už za první republiky? |
| LL | Rodiče věřili v socialismus celý život přesto, že později odmítli vstoupit do JZD, za což byli potrestáni tím, že jim dali výměnou neúrodná pole vzdálená skoro dvě hodiny cesty od domu. Bratr Josef vystřízlivěl až po srpnu 1968. |
| Tit | Ty sám jsi se přece pokusil odejít za hranice, jak to tehdy bylo? |
| LL | O velikonocích mi nabídli dva spolužáci, že bych se k nim mohl přidat, že se chystají "za kopečky". Vypadalo to nadějně - jeden znal převaděče, druhý měl tátu v Německu, který by se o nás postaral a on sám uměl dobře německy a já dostal tehdy od babičky nějaké peníze, takže jsem to měl financovat. |
| Nik | Byly tvoje důvody jenom politické? |
| LL | Zdaleka ne. Chtěl jsem cestovat, vidět moře a exotické kraje. Především však jsem v té době četl knihu o budhismu, která mě fascinovala a já chtěl do Tibetu, abych se tam stal budhistickým mnichem. Na svou omluvu uvádím, že roku 1951 mi bylo čtrnáct roků, takže to je vysvětlení. |
| Tit | Litoval jsi později, že vás chytili? |
| LL | Byla to zkušenost, to především. Poznal jsem na vlastní kůži poměry ve vězení, naštěstí jenom pár dnů, protože mi ještě nebylo patnáct, takže jsem nedostal těch dvacet let, jak bylo tehdy obvyklé. |
| Nik | Odpustili ti to někdy komunisté? |
| LL | Když jsem vycházel o rok později školu, slíbil mi ředitel školy, že když se půjdu učit havířem, bude mi odpuštěno. Ukázalo se však, že ani potom jsem nesměl nikdy studovat, ani vykonávat jiné povolání, než "u lopaty" jak se říkalo dělnickým profesím. |
| Tit | Když tak mluvíš o studiu, uvažuji že bychom tomu mohli věnovat další kapitolu. Asi mi potvrdíš, že jsi chtěl studovat za každou cenu? |
| LL | Dobře souhlasím. Tehdy se zdálo, že teprve Lenin objevil důležitost učení, když řekl: "Učit se, učit se, učit se!" |
Léta hledání a poznávání |
|
| Nik | Jak jsi se učil na základní škole? Předpokládám, že jsi neměl špatné známky. |
| LL | První trojku na vysvědčení jsem měl v sedmé třídě z kreslení, údajně jsem tehdy neodevzdal nějaké výkresy.
Co se týče studia, byl jsem zařazen mezi nepřátele socialismu a proto jsem studovat nesměl. Pokusil jsem se sice
někdy v polovině šedesátých let dostat na Akademii výtvarných umění v Praze, ale vrátili mi zaslané práce
neotevřené spolu s dopisem, že pro nedostatek talentu mne nemohou přijmout. Dodnes nevím, jak poznali, že nemám
talent, když mé kresby neviděli. O pár let později, v roce 1979 jsem byl úspěšnější ve Varšavě, ale po dvou letech generál Jaruzelski vyhlásil stanné právo, uzavřeli se hranice s Polskem a pro mne se uzavřela naděje, že budu akademickým malířem. Bylo to dost veliké zklamání. |
| Tit | Studoval jsi soukromě? |
| LL | Nejdříve ve Světlé nad Sázavou tři roky u akademického malíře Fr. A.Jelínka, potom dálkový kurz v Praze, asi 5 roků a pokračoval jsem ve večerní škole profesora Nedvěda studiem portrétu a aktu. Tam jsem si školné platil, tak jsem to měl dovoleno. |
| Nik | Nic si z toho nedělej, že nejsi akademický malíř, galerie jsou plné amatérů a zběhlých studentů. |
| LL | Je to sice pravda, ale hodně často lidé kupují obraz podle toho, jestli malíř má akademický titul nebo nemá. |
| Tit | Jsou pro tebe peníze tak důležité? Myslím, že by nemusely být tím nejdůležitějším? |
| LL | Když mi bylo asi pět, moje maminka si často stěžovala, že má málo peněz na nákup. Tehdy jsem měl výborný nápad. Rozhodl jsem se, že nějaké peníze nakreslím. Vypůjčil jsem si stokorunu a pečlivě jsem ji překreslil na čistý papír. Tehdy přišel k nám na návštěvu nějaký cizí člověk, moje kresba se mu natolik zalíbila, že ji ode mne koupil za pravou pětikorunu. |
| Nik | Takže první honorář. Nebyl také současně posledním? Jestli ne, tak bychom penězům věnovali další kapitolu. |
Peníze |
|
| LL | Když mi bylo asi devatenáct roků, navštívil jsem poprvé Národní Galerii v Praze, bylo to tehdy ve Valdštejnské
jízdárně. První obraz, který jsem uviděl, byla Kosárkova "Letní krajina". Udělala na mne úžasný dojem. Šel jsem za
tím pánem, který v galerii dělal hlídače a zeptal se: "Kolik by stál takový obraz?" Odpověděl: "Obrazy v galerii nejsou na prodej, ale jinak by byl určitě za víc než milion korun." "A jak dlouho ho ten malíř maloval?" "Mistr Adolf Kosárek maloval velice rychle, takový obraz namaloval asi za tři měsíce." |
| Tit | Zmýlím se, když budu hádat, že jsi také chtěl vymalovat si nějaký ten milion? |
| LL | Odhadl jsem to na čtyři miliony ročně. Zatím se mi to nepovedlo, ale stále věřím, že ta doba jednou přijde. Nic nevadí, že moje víra je tenčí než pavoučí vlákno. |
| Nik | Myslím, že v umění platí všeobecně, že není jisté, když umělec vytvoří dílo, že ho také bude umět prodat. Přesto jsou na světě třeba filmoví herci, hudebníci nebo dokonce i výtvarníci velice bohatí. Za malíře ovšem často bohatnou třeba sběratelé, kteří si počkají, až malíř "získá jméno" a pak obraz prodají. |
| LL | Zpočátku to bylo bezvadné. Brzy po tom, co jsem začal malovat, tehdy ještě jako úplný samouk, jsem dva měsíce pracoval ve Žďáře nad Sázavou. Za ty dva měsíce jsem namaloval šest obrazů a všechny do posledního výhodně prodal. |
| Tit | Později to bylo horší? |
| LL | Byla období, kdy se nedařilo a pak zase bylo lépe. Nejlepší pak byl začátek devadesátých let, kdy se otevřely hranice a já mohl malovat v cizině. Nejlepší bylo v Německo, Švýcarsko a zejména pak Rakousko. Tam jsem měl jednou na jedem obraz čtyři vážné zájemce. |
Závěr |
|
| Nik | Nakonec bychom rádi trochu teorie. Jaké obrazy rád maluješ? |
| LL | Co se týče techniky, na cestách stále více kreslím, doma pak dávám přednost oleji. |
| Tit | Považuješ se za realistického malíře? |
| LL | Na to je těžko odpovědět. Líbí se mi malíři všech dob i zaměření a rád si namaluji pokaždé něco jiného. Z novějších směrů mám asi nejblíž k surrealismu a abstrakci. Také zkouším koláže. Mám techniku, kterou jsem asi "vynalezl". Kombinuji vlepování různých předmětů na rub skla s podmalbou olejem. |
| Nik | Máš s tím úspěch? |
| LL | Poprvé jsem tyto dvě věci vystavil na Salonu 90 v Praze u Hybernů, ale úspěch jsem neměl. Ten se dostavil až na výstavě v Holandsku, kde jeden malý obrázek způsobil úplnou senzaci. Obdivovala ho paní starostka Haarlemu, kde se výstava konala, především pak turisté z Německa, kteří byli ochotni za něj zaplatit velikou částku. Bohužel po dobu výstavy nebyl na prodej. |
| Tit | Takže, když dovolíš, popřejem ti za nás oba i za ostatní bratry trpaslíky hodně úspěchů. A nic si nedělej z toho, že nejsi slavný, víš dobře, že to v životě není to hlavní! |
| Nik | Maluj pro radost sobě i jiným. Maluj to, co se ti líbí bez ohledu na to, co tomu říká oficiální kritika. A my v tom jiném světě, kde my žijeme, budeme na tebe vzpomínat i potom, kdy na tebe lidé zapomenou. |
Ještě pár slov místo doslovu |
|
| Od roku 2000, kdy vznikla tato "kniha" se dost věcí změnilo. Dnes se dost věcí změnilo.
Dnes se píše rok 2002, mám za sebou úspěšnou výstavu v minulém roce v Poděbradech a letos ve Světlé nad Sázavou.
Nyní maluji pro sebe veliký obraz "Nostalgická Jízda", který bych nechtěl nikdy prodat. V zimě jsem dokončil obraz
Prahy pod sněhem, objednávku do Kalifornie. V létě ještě před velkou povodní jsem byl angažován do filmu "Liga výjimečných gentlemanů", který Američané natáčeli v Praze a kde hraji v úvodní scéně se slavným Seanem Connerym. Do budoucna mám ještě veliké plány. Ale to hlavní, co bych vám chtěl říci: Máte-li rádi hudbu, choďte na koncerty, máte-li rádi divadlo, choďte do divadla. Máte-li rádi obrazy, nechoďte jenom do obrazáren a galerií, ale najděte si trochu času a malujte. Já bych bez malování snad ani nedokázal žít. |
|